Rozhovory

Severní Korea očima cestovatele. Pokládáte si otázku co obnáší výlet do KLDR, skanzenu totalitního režimu? Co nevšedního můžete zažít v zemi kde zítra znamená včera? Jak vnímal Severní Koreu plzeňský cestovatel Vláďa Váchal se dozvíte v článku a ve videu

North Korea from the traveller’s point of view. Thinking of a trip to Nort Korea? Wondering what you can experience in a country where tomorrow is a window to the past? So here is a text and a subtitled video reportage of a 7-day trip by a Pilsen traveller, Vláďa Váchal.

Severní Korea očima Vladimíra Váchala

---

Když se řekne Severní Korea, co se ti vybaví?

Bezpečnost a pravidla. První věc z pohledu cestovatele je právě zmíněná bezpečnost. Ostatně každý, kdo hodně cestuje ví, že v zemích, kde je striktnější politický režim, bývá téměř nulová turistická kriminalita a turisté jsou velmi chránění. Samozřejmě jsou tu jiná omezení. Zkrátka je třeba se přizpůsobit pravidlům, která tě chtě-nechtě vedou.

Co obnáší samotná příprava před cestou?

Severní Korea umožňuje jen jediný způsob návštěvy a to skrze cestovní kancelář, pokud by tam tedy nejel člověk na pracovní cestu. Bohužel to stále platí, jinak se tam nedostaneš. Praxe je taková, že si vyhledáš cestovní kancelář, která výlet organizuje. Je to poměrně drahá záležitost, ale na druhou stranu se jedná o unikátní zážitek. Výlet na týden vychází asi na 80 tisíc. Když si odmyslím samotnou platbu a vyplnění několika formulářů, co ti pošlou z kanceláře, tak tím byrokracie okolo zájezdu končí. Tady přidám čtenářům radu. Jestli si můžete zvolit formu cesty, nakombinuje si přílet letadlem a odjezd vlakem směr Peking, samozřejmě je to se změnou vozové soupravy. Má to své kouzlo.

Po příletu následuje bezpečnostní kontrola. To je často diskutované téma, popiš mi tvou zkušenost.

Samotné letiště je tiché, uvítají tě a než tě odvezou na hotel probíhá ta již zmíněná kontrola. Všichni odevzdají zavazadla ke skenování a prohrabání. Vyzvou tě ke kontrole mobilů a fotoaparátů. Všichni odemknou zařízení a odevzdají ke kontrole. Asi po deseti minutách ti ho vrací. U mě třeba byly otevřené složky fotek a zpráv. Chtěli vidět všechny knihy a časopisy. Velkou část jich i zabavili. Třeba já měl průvodce Severní a Jižní Koreou od Lonely Planet. Přesto, že v něm stojí psáno, že no nezabavují, tak to bylo to jediné, co mi zabavili. Tak jsem kontrolu zažil já.

Jak probíhá zájezd, je program daný nebo je tam prostor pro cestování po vlastní ose? 

Je to přesně jak jsi řekl, program je daný. Trochu bych to přirovnal k zážitkové dovolené. Ráno vstaneš, nasnídáš se, povozí tě po výletech a večer dovezou zpět. Já tomu říkám asijský způsob cestování. Přijedeš – vyfotíš – nastoupíš. Přijedeš – vyfotíš – nastoupíš a pořád dokola. Pohledem evropského turisty ti to vyhovuje tak napůl a z pohledu evropského baťůžkáře vůbec. Ale prostě to přijmeš, protože je to tak v zemi nastavené a je to jediný legální způsob, jak zemi alespoň trochu vidět. Sedm dní tohoto způsobu cestování nikoho nezabije.

Krásná formulace, proto jednoduchá otázka.  Odbočím od tématu, vnímal jsi cestování pořád stejně?

Také jsem měl období, kdy jsem říkal „to je moc turistický, to já dělat nebudu“ nebo „tohle viděli všichni“. Na začátku člověk pomalu odmítá spát v hotelu, který má reklamu nebo jí jen na ulici, kde se pojízdný stánek skládá z jízdního kola a na grilu se točí jedno kuře. Poprvé vyjedeš do zahraničí a jsi cool, pak jezdíš jen lowcost nebo naopak využíváš nejdražší služby a jsi taky cool. A pak zjistíš, že na to abys byl spokojený a cestování tě bavilo, tak si to uděláš po svém. Někdy spíš v hamace, jindy v hotelu, protože je to výhodné a soustředíš se na to, co tě na cestách baví. A je jedno jestli je to jídlo, poznávání lidí, focení nebo jen relaxace na dvou třech místech, které díky tomu, že nepospícháš skutečně poznáš.

Vraťme se k samotnému cestování a komunikaci. Měla skupina místní průvodce? A bylo vůbec možné si popovídat s místními?

Měli jsme dvě průvodkyně, obě mluvili anglicky. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby alespoň jedna z nich uměla i česky. Měl jsem pocit, že jedna nám rozuměla. Nebyl jsem sám, kdo to tak vnímal. Ale třeba je to jen touha odhalit něco, co tam vlastně vůbec nebylo. 🙂 Rozhodně byly obě průvodkyně milé. Od jedné jsem se učil pár frází korejsky, právě abych mohl alespoň pozdravit, což je zároveň i trochu odpověď na tvou otázku jestli je možné s lidmi mluvit. Možné to do určité míry je, ale neumějí anglicky, takže si moc nepopovídáš. Pokud někdo umí, rozhodně bych se držel cestovatelských témat, už to že umí, je samo o sobě unikátní. Nejel jsem do Severní Korei vyzvídat nebo otevírat diskuze na nelibá témata. Jel jsem navštívit zemi, kterou většina lidí, aniž by ji kdy navštívili, přímočaře odsoudí.

Chtěl jsem průvodkyni za ten nadstandardní čas, kdy mě učila základy jazyka nějak odvděčit, proto dostala jako dárek šampon na vlasy. Ten v Koreji nejspíš nesežene. Bylo vidět, že jí potěšil. Koho by nepotěšil, vždyť je to zahraniční zboží, které navíc zaručuje dlouho trvající lesk! Měli jsme tedy dvě milé dozor-průvodkyně a jednu kameramanku. Ta nás celou dobu natáčela. Oficiální důvod byl, možnost koupit video z naší cesty v hodnotě 50USD, které nám potom skutečně nabídli. Ale bylo by naivní si myslet, že to nebylo z důvodu kontroly a dokumentace toho, co děláme a jak mluvíme.

Samozřejmě, že to hned každý prokoukl. Jak tedy přijali kameramanku? Myslím tím zda nezpůsobovala její přítomnost napětí?

Prvních pár hodin rozhodně ano. Někdo byl nervózní, někdo sarkastický, ale potom si všichni zvykli a neřešili to. Stejně jiná cesta není. Jen prostě neříkej nic, co by mohlo způsobit nějaké nepříjemnosti a to raději ani mimo přítomnost kameramanky. Ostatně všimli jsme si i oranžově blikajících světélek a drátů pod postelí a to určitě nebyl zvonek na pokojskou.

V souvislosti se světélky mě napadá otázka, jak je to s internetem a telefony? 

Celá Severní Korea je zasíťovaná jakýmsi intranetem. Přístup k internetu Severní Korea asi má, ale rozhodně není veřejně dostupný a to ani pro turisty. Pravděpodobně bude pouze pro vládu. Já se dostal do fáze, kdy jsem rád, že jsem chvíli offline, takže jsem po tom víc nepátral. Dokonce ani telefony tam nefungovaly. Signál se povedlo některým účastníků zájezdu chytit pouze na hranici s Jižní Koreou. Tak se hromadně odesílaly smsky, že jsou všichni v pořádku. Oproti tomu poštovní služby, zdá se fungují. Všechny pohledy, co jsem poslal, dorazily. Koupit si pohled bylo také jedním z bodů programu. Tak jsem jich přivezl víc. Kdyby měl někdo zájem, ať mi napíše na facebooku zprávu.

Měl jsi možnost například zajít si na pivo do hospody mimo hotel?

Nikdo ze současného režimu nemá zájem, aby si „návštěvy“ chodily bez dozoru po městě. Nebo snad fotily nebo jakkoli jinak informovali o světě „tam za velkou zdí“. To si prostě vláda striktně hlídá. Já to raději ani moc nezkoušel a to hned ze dvou důvodů. První byl, že většinu času jsme bydleli v hotelu v Pchjong Jangu, který byl „úplnou náhodou“ na ostrově, ze kterého vedla jedna cesta. Okolí hotelu bylo v noci neosvětlené. Vzhledem k tomu s jakou péčí se tam o nás starali, bylo očividné, že by nás ani nepustili. Navíc nám vždy nezapomněli zdůraznit, že hotel nám poskytuje všechno vyžití (bary, sauny, masáže, bazény, …). Jako poslední věc, o které jsem vždy snil, je jít se nechat ostříhat v hotelovém kadeřnictví nebo plavat v hotelovém bazénu. Plavat jsem nakonec ale zašel, když už ta možnost byla.

Když už jsi, ač organizovaně, vyjel mimo zlatou klec. Co zajímavého nabízí Severní Korea k vidění? Dostal jsi se třeba k historické architektuře?

Ze strany Severní Koreji organizuje výlety „Národní cestovní kancelář“. V současnosti jsou už dokonce dvě. I tady narazíš na trochu té ideologie. Výlety kopírují pomyslnou ideologickou a historickou linii rodiny Kimů. Od minulosti až po současnost. Většina cílů výletů je spjata s novodobou historií. Přesněji s Korejskou válkou a místy spjatými s rodinou Kimů. Rize historických míst moc nenavštívíš.

Jedno ze skutečně historických míst, které je dokonce památkou UNESCO, jsou hrobky krále Kun Minga. Takové dva zalesněné „piškoty“ se sochami. Bohužel to z pohledu ideologie není „in“, takže na celé místo bylo asi deset minut času na prohlídku. Jen si to představ: vyběhnutí schodů tak 3 minuty (a to nepočítám lidi, kteří špatně chodí), ve zbytku času se podíváš, vyfotíš a zase hurá do autobusu na „atrakci výrazně zajímavější“ – muzeum války, kde máš dvě a půl hodiny. Trošku nepoměr. Z hlediska dávné historie a náležení do UNESCO je to i pro ně důležité, ale pro novodobou historií je to druhořadá pamětihodnost. Hlavními cíli výletů jsou  sochy, památníky, muzea. Zajímavá byla ženšenová farma. Byla to možnost alespoň trochu nahlédnout na venkov, minimálně jeho turistickou alternativu. Z památek mě zaujal Palác Darů. Obrovský nádherný palác v přírodě, kde jsou nashromážděny dary, které dostala Korea od ostatních zemí. A ještě k tomu nedaleko budhistického kláštera.

Máš nějakou představu nebo povědomí jak nahlížejí na náboženství?

Ideologie, tak jak ji prosazuje Severní Korea, náboženství moc neřeší. A tím pádem ho ani nezakazuje. Podobně je to i s marihuanou, kterou nezakazují. Obojí je jakási forma osobního úniku od reality, díky které se lid nebouří a zůstává poslušný. Samozřejmě je tu potom samotné vyznávání Kima. Když toto lidé dodržují, tak co si vyznávají bokem je režimu jedno.

V zahraničí občas dostanu zajímavou otázku, jak vnímám žití doma v Čechách. Sedm dní není moc dlouhá doba pro vytvoření reálné představy, nicméně jak jsi vnímal životy místních?

Sedm dní je skutečně málo, zvláště pokud nevíš, co vše je divadlo pro turisty. Z některých indícií se dá usuzovat, že když už se lidé v zemi nemají moc dobře, tak v hlavním městě, Pjchong Jangu, kde to také není žádná sláva, se mají alespoň o trochu lépe než ve zbytku země. Samozřejmě čím více lidé sympatizují s režimem nebo jsou na něj napojeni, o to lépe se mají. Možná je to z mé strany nepodložená spekulace, ale nemusíme chodit moc daleko, stačí když se ohlédneme po české historii. Půjdu-li jen po faktech, tak třeba aut je opravdu minimum. Je to symbol luxusu. Lidé většinou jezdí na kole nebo chodí pěšky. Jinak ale země působí docela šedo-zeleně. Nádherná příroda v kontrastu se zanedbanými, popraskanými silnicemi. Málo aut a staré české tramvaje, takové ty čeveno-bílé.

Když jsi odjížděl ze země vlakem byla také kontrola?

Právě při odjezdu jsem čekal velkou kontrolu a překvapilo mě, že byla menší než při příletu. Ze Severní Koreji se třeba nesmějí vyvážet bankovky. Přesto jsme měli nabídku odvézt si za 50 USD nějakou. Je to ilegální a ještě k tomu zlodějina a já tohle podporovat nechci. Shodou náhod jsem našel jednu bankovku na zemi na nádraží. Nikdo neviděl, že jsem jí sebral ze země. Chvíli jsem přemýšlel, že bych si ji vyvezl. Samozřejmě nějakým bezpečným způsobem. Vyvézt cokoliv, co režim označuje za ilegální, je velký prohřešek. Nejsem blázen abych riskoval, tak jsem ji nechtěl mít ani u sebe. Přemýšlel jsem kam bych ji schoval. První nápad byl pod kobereček. Kromě toho, že je ze spodu ulepený, tak by to bylo první místo kam bych podíval. Tak jsem vyhodnotil, že zajímavé místo je za hasičákem.

Na hranicích přišla kontrola. Nahnali nás do našich kupé. Zamkli a celý vlak prohledali. Od začátku jim bylo jasné, že pokud lidé něco budou vyvážet, nebudou to mít u sebe. Prostě můj tah předvídali. Našli a zabavili. Neřešili kdo a kdy to tam nechal. Pak otevřeli kupé a kontrolovali foťáky. Ptali se na to, kdo má v přístroji GPS. Byl tam starší pán, co netušil, že jeho fotoaparát tuto funkci má. Přestože kontrole tvrdil, že GPS nemá, zjistili že ano. Žádný větší problém z toho nebyl. A co vím, tak ani nikomu nic nepromazávali. Z mého pohledu to byla spíše snaha ukázat, že prostě mohou dělat, co se jim zachce!

Karty mimo foťáky kontrolovali také?

Ne, karty nikdo neřešil. Podle mě to byla čistě demonstrace síly „podívejte se, my kontrolujeme“. Celkově byly odjezdové kontroly mírnější, než jsem čekal. Jediná větší akce bylo prohledání vlaku.

Tím, že se měnila vlaková souprava na hranicích s Čínou, měl jsi možnost i porovnat kvalitu služeb Severní Korea vs Čína. Jaké byly rozdíly?

Obrovské rozdíly mezi Čínou a Koreou najdeš hned v jídelním voze. Zatím co korejský jídelní vůz nabízí opravdu dobré pivo a mizerné jídlo. Čínský jídelní vůz ti nabízí výborné jídlo, ale pivo je pro změnu bídné. S nadsázkou se dá říci, že při této cestě vlakem je dobré se v Koreji napít a v Číně najíst.

Prozradíš na závěr, jak se ti povedlo udělat fotku se severokorejským kapitánem? Je to zajímavé už proto, že Severní Korea zakazuje fotit se s vojáky.

Pozdravili jsme se, pochválil jsem mu jeho vlast, vše korejsky samozřejmě. To byl ten okamžik, kdy se mi vyplatil čas strávený s průvodkyní výukou jazyka. Pochválil mi korejský akcent (teda alespoň jsem to tak pochopil, beztak to bylo ze slušnosti). Poslední naučená věta, kterou jsme spolu prohodili byla jestli si s ním mohu podat ruku a vyfotit. Prý to je hezké gesto vůči jeho zemi a lidu, takže v tom nevidí problém. Mimochodem tento kapitán je v dané oblasti považován, samozřejmě pohledem žen, za místního playboye, takže mám vlastně i fotku s celebritou.

Mgr. et Bc. Vladimír Váchal, cestovatel. Jeho vášní je mimo jiné Perština a Írán. Tlumočí z/do Perštiny a vede vlastní expedice do Íránu.

 

English version

What is the first thing that comes to your mind when you hear North Korea?

Safety and rules. From the traveller’s point of view, it’s the safety as I mentioned. In general, tourist crime in countries with the tight political regime is very low. However, on the other hand, there are restrictions you need to meet.

So what do you need to know before you buy a ticket?

There is only one legal way to visit North Korea and it’s with a travel agency (except special occasions or business travels).
This still lasts. Briefly, you choose a travel agency that offers trips to North Korea. It’s not a low-budget trip, it’s expensive but it’s a unique experience. One week trip costs around 3600 USD. You need to fill in bureaucracy forms in the travel agency and pay the trip and that’s all. Advice for planning. If you can, try to combine your way how to get there and back. There by a plane and back by a train out of the country, and then fly home. There is a change of trains on the Korean/Chinese border. It has its ‚magic‘.

There is a security check after landing. What is your experience regarding this frequently asked topic?

The airport is small and quiet. There is a security check before you are transported your hotel. Your baggage is checked by x-ray and then personally by officers. All the travellers were asked to unlock their mobile devices, laptop etc. I got it back after few minutes with opened folders of SMS and photos. Officers wanted to see all books and newspapers. Most of them if not all were confiscated. I had a North and South Korea travel guide by Lonely Planet. Even though it said it would be permitted it was the only thing they confiscated. That is my experience.

What was your trip schedule? Is there any chance to have some time for yourself and spend some time without the travel agency?

The schedule is strictly planned. I named it „Asian trip style“. You get up, have breakfast, go on the trip. Get on the bus, get off, take a picture and get on again. Day by day again and again. European tourists will like it from 50%, the backpacker will be disappointed. But you will accept it cause there is no other way and it is the only legal way to visit the country. Seven days of this travelling style will not kill you. Wanna collect experiences? Visit countries? Places? Taste the culture? Then follow the local rules.

Nicely said. Off topic. Were you always like that?

Of course not. At the beginning of my travels, I had mind model: „It’s too touristic place / I will not sleep in a hotel with an internet advertisement“. And if a restaurant wasn’t a street food like a bike-stand then it wasn’t appealing to me. After some travels, you get your own style. You realize that there are things which make you happy and why you travel abroad. It could be foreign cuisine, taking pictures, meeting locals, whatever you like. Sometimes you sleep in a net, sometimes in a hotel if the offer is friendly. And don’t worry about how many places and countries you’ve visited. You just focus on things you like and chill out.

So back to the topic. Did the group have a local guide? Is there a chance to talk with locals?

We had two friendly English speaking guides – girls. We even had a feeling, that one of them can understand Czech. However, it may have been a paranoia, we may have tried to find something that wasn’t there. I’ve learned some Korean phrases from a guide, just to be able to greet somebody. That is partly my answer to your question about talking with locals. Most of them can’t speak, not even understand. If there is somebody who can, it is very rare and unique. In such case, I can recommend speaking about travelling, better than about political topics.

The guide who taught me some Korean got shampoo from me as a thank you gift. It is impossible to buy this item there. She looked happy, even happier when I translated that the ‚brilliance on hair lasts long‘. We had two guides – ‚keepers‘ and one cameraman. She was recording us during the whole trip saying it was to create a souvenir DVD for 50USD that we could buy at the end of the trip. However, it would be naive to believe it was a service for tourists. It was documenting tourists and their/our behaviour. What we were doing and saying.

Well, it was obvious. How was the group behaving during the recording? Wasn’t it weird?

Only for the first few hours. Somebody was nervous, somebody sarcastic, but everybody got used to it in the end. Anyway, it was the only option. Not to say anything that can cause problems. Rather not even when the camera is off. And, be aware. The orange blinking lights under the bed weren’t housekeeping signalization.

Speaking of which, how about electricity, the internet and phone signal?

The whole country has access to some kind of intranet. I think, that only the government has the access to the internet. For common people, even for tourists, this kind of 20th-century service is unavailable. I wasn’t really interested in being online, I was happy that I am offline for a while. Phones also didn’t work. We had the signal only once and it was on the border with South Korea. That time we sent an SMS home that all of us were ok. By the way, when speaking of services, the Post office works! All postcards I had sent were delivered. Because I had the chance I bought some extra postcards, so if somebody wants, I can sell some of them. Just write me on Facebook.

Was there a chance to grab a beer outside the hotel? In a pub?

Noone from current government wants tourists to walk alone, not even to take pictures or to talk with locals. Or to pass any information about what is happening in a real world behind the ‚great border wall‘. I didn’t try to walk alone for the following reasons. First of all, most of a time we were accommodated in Pchjong Jang hotel. Unfortunately, the hotel was on an island with one access way only. When you got out the hotel in the evening everything was dark, there was nothing to see. And if I realize how closely we were watched, it was obvious that they wanted us to stay either on the island or function in an organized group. The staff never forgot to mention that everything we needed was in the hotel (bars, sauna, massage, swimming pool). The last thing I dreamed about was to go the hairdresser’s in the hotel or swim in the pool. But finally, I went swimming several times.

So you can get out of the golden cage in the form of an organized trip only. What interesting can you see during sightseeing?

The trips are organized by Korean „National travel agency“. And it is also where you can meet the ideology. Trips are focused on Kim’s family history. And then, of course, the Korean War. There are not too many historic places on a ‚to visit‘ list.

A Kun Ming tomb, one of the real historic places and it is on UNESCO heritage list, is fortunately on the schedule. There are two hills with statues. From the ideology point of view it’s not so cool, therefore we stopped there only for ten minutes. Count with me, three minutes up the hill, three back (nothing for seniors), and about five minutes to see around and take a picture. In contrast with the „super-interesting“ war museum where you can spend two and half hours. In my opinion, a sad story. A UNESCO site is interesting from the historical perspective, but for new-age history, it is off topic, therefore there was only a shortstop. Main sightseeing tourist targets are statues, museums, memorials. One of „so interesting“ places was ginseng farm. The only chance to see the countryside or its tourist’s face. The Gift Palace, where there are stored and kept all the gifts given to people of Korea, was also an interesting place to see. It’s built up in the middle of amazing nature not so far from a Buddhist temple.

And what about the approach of the government to religions like Buddhism?

The political ideology of North Korea doesn’t seem to be so interested in religions the same like for example growing marijuana. Both, are not forbidden and both are kind of people’s escape from reality. Such tolerance helps to keep the people submissive. If you are loyal to ‚Kim’s cult‘ your belief in itself does not matter.

When I travel, sometimes I get interesting questions. One of them is to compare their standards of living with the Czech ones. I understand that one week is not enough to be objective. Anyway, what do you think about the Korean standards of living?

One week is too short to see the truth, especially when you can’t distinguish what is the ‚touristic theatre‘ and what is true. You can just guess about from the things you’ve seen. People living in Pchjong Jang are poor but it is still a higher level than for example in the countryside. When they support the government, they get advantages. That reminds me of communism in the Czech history – it was similar. Base on facts, there are not so many cars. Having a car is a symbol of luxury. People use bikes or walk. The feeling, I’ve got from the country, is beautiful nature in contrast to broken roads and communist grey buildings.

When you left the country, you were on a train. Were there any other security checks?

I expected tougher security procedures, so I was surprised there was much less security procedure than during our arrival. Although it’s forbidden to export notes (money), we were offered to exchange some for 50USD. It is illegal, I decided not to exchange and this way supports the government and the system. Everything that is illegal is considered to be a hard crime. During one trip I had found one note on the floor. So for a while, I was thinking about taking it. I am not mad have it on myself. I decided to hide it somewhere on a train. The first place for hiding was under a coupe carpet, but there was a mess. I was thinking about and I also realized that this also had been the first place where to search. Then I decided to put it behind a firefighter.

Border officers sent people in their coupes. Then they checked the train. They expected everything illegal hidden somewhere on a train, not at the passengers‘. They found it because it wasn’t there later. Nobody asked to whom belongs the note to. They were interested in cameras with GPS devices. They randomly checked our cameras. One older man didn’t know if he had GPS or not and answered incorrectly. It wasn’t any bigger problem. From my point of view, it was just a demonstration of a force.

Thinking of data cards outside the camera. Were they also in their points of interest?

No, they weren’t. As I said. The main goal was „Hey man, look, we are doing the security check“. Leaving procedure was much less than I expected.

The train was changed on a border with China. So you can compare a level of services. Were there differences?

The big difference between the China and Korea was in a food. Korean railways offered tasty beer and poor food, meanwhile, China had delicious food and poor beer. I can say with exaggeration, drink on Korea part of railway and eat in China.

Finally, reveal us how did you take a picture with Nort Korea Captain. It is interesting because it’s not allowed to take a picture of army soldiers etc.

I greet him in the Korean language. Then I said something pleasant of his country. Of course in Korean. That was a time when I used the phrases, I learned from the guide. The captain praised my accent (anyway, I think, it was just a politeness). The last sentence I told him if I could make a picture with him. Supposedly, according to the captain, it was a polite gesture to him and his country, so he agreed. By the way, this captain is considered as a local playboy in the region. So I have a picture with local VIP celebrity.

Mgr. et Bc. Vladimír Váchal, , traveller and Persean interpreter. He is preparing his own group trips to Iran.