Rozhovory

Vydal se na životní pouť, splnit si svůj dávný sen!

Sen, který se stal osobní výzvou. Sen, ke kterému vedlo dlouhých 3000 km napříč Evropou. Po trase, jejíž kořeny sahají do 12. století. Po cestě tisíců poutníků před ním. Po cestě poznání, respektu i odvahy. Jindra Smítka si splnil sen a vydal se po svatojakubské cestě z Příbrami až do španělského Santiago de Compostela.

Zeptali jsme se ho, jak vlastně taková pouť vypadá, jak se na ni připravit, co mu cesta přinesla a kdo se na ni vlastně může vydat. V článku níže Jindra odpovídá i na otázky, které jste nám sami poslali.

 

 

---

Co je to vlastně svatojakubská pouť?

Jde o prastarou síť 12 páteřních cest svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago, pozn. red.), které vedou k jeho hrobu ve španělské katedrále v Santiago de Compostala. Tyto páteřní cesty vedou napříč celou Evropou a jejich historie sahá až do 12. století, nicméně nejsou to jediné trasy, které do Santiaga vedou. Na tuto cestu se už od pradávna vydávají bez rozdílu bohatí i chudí, aby došli duchovního naplnění a poznání boha. Pouští se na ni ale i lidé, kteří hledají odpovědi na různé otázky sami v sobě, na což je samotné putování přímo ideální. Dnes jde samozřejmě i o „pouhé“ rozptýlení od současného stylu života či dobrodružství. Vždy to ale ve vás něco důležitého zanechá.

Jestli to není moc osobní, otázka jsi věřící? Resp. je to podstatné pro absolvování pouti?

Jsem bez vyznání. Přesto jsem pouť absolvoval kvůli osobnímu růstu a spiritualitě. Myslím, že dnes už není pro putování víra podstatná. Záleží asi nejvíc na tom, co který poutník v životě a na své konkrétní cestě hledá.

Proč ses rozhodl vyrazit na tak dalekou cestu, co byl důvod proč vůbec vyjít?

Chtěl jsem si splnit sen a v klidu najít odpovědi na otázky co vlastně chci v životě dělat. Okolnosti mé cestě nahrávaly, takže pak stačilo jen vyrazit.

Jak jsi se připravoval na tak dalekou cestu?

Týden před startem jsem došel pěšky na chalupu asi 16 kilometrů. Chtěl jsem vyzkoušet boty, které jsem si nakonec nevzal a zvolil lepší variantu. Chůze je snad nejpřirozenější pohyb, není třeba ji trénovat. Co jsem se ale musel naučit, bylo používat správně trekové hole. Naučila mě to až horská průvodkyně ve Švýcarsku.

Co všechno jsi nesl v batohu? A bylo něco co jsi zjistil, že vlastně nepotřebuješ?

Nejdříve jsem si  sbalil 13 kg batoh, bez vody a jídla s tím, že jsem došel zhruba se 6,5 kg. Z toho 2 kg byl notebook a nějaká další technika,, takže toho oblečení opravdu mnoho nepotřebuješ. Celý seznam toho s čím jsem vyrážel je možné najít na mém blogu, stejně jako to, s čím jsem dorazil 🙂

Jak je vlastně taková cesta značená?

Mapa vlastně není vůbec potřeba. Stezka je fantasticky značená a to z celé Evropy, které se pak stékají právě v Santiago de Compostla. Já jsem šel vlastně po páteřních trasách, takže jsem vlastně jen vyšel z Příbrami, kde jsem našel první orientační značku s hvězdičkou, která mě pak vlastně už vedla přes Německo, Švýcarsko a Francii až do Španělska. pozn.red. Značenou mapu můžete najít na mapě kterou Jindra po cestě zpracoval.

Jak ses po cestě domlouval?

Jak to šlo. Snažil jsem se naučit co nejvíc z jazyka země, kterou jsem zrovna procházel. Je až s podivem, do jaké míry, jsou evropské jazyky propojené. Se znalostí dvou si člověk mnohé domyslí i u dalších jazyků.

Jaké jazyky vlastně znáš? … byla ti angličtina k něčemu – třeba ve Francii?

Mluvím plynně anglicky a učil jsem se španělsky. Proto jsem se také nejvíc těšil do Španělska, abych se druhý cizí jazyk pořádně naučil. Překvapivě alespoň trochu anglicky umí i mnoho Francouzů. Učí se to běžně ve školách, ale spíš tam vázne výuka, protože zejména mladší lidé se anglicky domluvit chtějí, ale myslím, že se trochu stydí, protože znalosti ze škol jsou spíš slabší.

Kdy přišla tvá první krize?

Kolem Dunaje v Německu, kde jsem asi týden utíkal lesem před mraky komárů. Zvažoval jsem přitom zkratku autobusem, ale nakonec jsem se k ní nesnížil.

Kolik dalších krizí pak následovalo?

Hned několik. Asi největší zkoušku odhodlání jsem prožíval od poloviny cesty, z francouzského města Le Puy en Velay. Po vyčerpávajících 1500 kilometrech jsem najednou potkával poutníky, kteří zde plni sil začínali. Byl jsem už tam vyčerpaný a jen velmi ztěžka jsem hledal motivaci jít dál.

Co puchýře?

S puchýři jsem měl tu čest naštěstí jen výjimečně. Měl jsem dobré boty a myslím, že i těm několika puchýřům jsem mohl předejít větším číslem bot. Vypozoroval jsem, že se mi dělají v obou botách na stále stejném místě na malíčku a prsteníčku. Nijak to sice nebolelo, ale pro příště vím, jak si ušetřit nepříjemnosti.

Hledal jsi ubytovny nebo jak tohle vlastně funguje?

Spíš bych řekl, že ubytovny si hledaly mě. Cestu jsem neplánoval dopředu, protože jsem nedokázal odhadnout, kam až mě nohy ten den donesou. Takže jsem někam přišel a obvykle se stal zázrak. Až moc často na to, aby to byla náhoda. Člověk po čase začne své cestě věřit a spoléhat se, že mu dodá to, co potřebuje. To jsem si přinesl i zpátky snažím se tohle vědomí zakomponovat do běžného života.

Jaké bylo tvoje nejběžnější ubytování?

V každé zemi jinak. V Německu jsem měl velké štěstí na lidi a tak jsem asi každou druhou noc spal u dobrých lidí. Od Francie dál lze najít hodně nocleháren s dobrovolným příspěvkem, takže jsem se v rámci úspor v rozpočtu snažil spát co nejvíce tam.

Je možné využívat zázemí na farách?

Zázemí katolických farností lze mimo Španělsko využít spíš výjimečně. Jednak jsou mnohé fary prázdné a jednak přístup farářů není vždy úplně vlídný. Měl jsem v tomto ohledu protichůdné reakce, ale spíš negativní. Svou funkci však podle mé zkušenosti spolehlivě plní kláštery, které jsou z většiny obydlené a hlavně vstřícnější. Pochopitelně ale nic není zadarmo. Zajímavé také je, že katolické fary někdy nahrazují farnosti reformních a protestantských kostelů.

Bavil ses s ostatními poutníky? Proč chodí oni?

Ano bavil. Důvodů je ale asi tolik, kolik je lidí. Řekl bych, že mezi hlavní důvody patří aktivní odpočinek, životní změna, řešení osobních problémů či urovnání vztahu s vlastní minulostí.

Vyprávěli ti své příběhy?

Ano, a já mnoha z nich vyprávěl ten svůj. Je to podle mě také způsob, jak se vymluvit z vlastních problémů k někomu neutrálnímu. Člověku to pomůže navrátit pozitivní myšlení a obvykle při tom zjistí, že stejné potíže neprožívá sám. Pomáhá to pak dodat motivaci k dalším změnám v životě.

Šel jsi po páteřní trase. Vnímal jsi na cestě nějaké kulturní či jiné rozdíly čím víc ses přibližoval cíli?

Kulturní rozdíly jsou v rámci evropských zemí viditelné. Stačí se podívat na jídlo, které se mění nejen v každé zemi, ale kolikrát i v rámci regionů jednoho státu. Znatelné jsou také rozdíly v péči o krajinu a o lidských náturách ani nemluvě.

Byly zde rozdíly v přístupu k poutníkům v jednotlivých státech, kterými si procházel?

Ano, v první půli trasy poutníků moc nechodí, takže jsem si připadal spíš jako ohrožený druh. Mnoho lidí zajímalo odkud, a kam jdu a celkově byli velmi vstřícní. Někteří mi dokonce děkovali, že mi mohli pomoct. Od Le Puy en Velay, tedy zhruba od poloviny cesty, poutníků značně přibývá, takže v některých místech vnímají starousedlíci nával poutníků až trochu negativně. Obecně ale převažuje pochopení a zájem, protože stejnou pouť podstupuje i mnoho Francouzů či Španělů. Na noclehárnách navíc pomáhají především dobrovolníci, což přístup k poutníkům také zlepšuje.

Pověz nám trochu víc o svých zážitcích.

Je až s podivem, kolik vstřícných lidí poutník cestou potká. Mnozí člověku fandí a bez obav ho u sebe doma pohostí a nechá přespat. Uvědomil jsem si přitom, že lidé vlastně chtějí ostatním pomáhat a že takových lidí je dost.

Je až podivuhodné, kolik takových náhodných setkání se člověku na pouti poštěstí. Mnohdy mi to už ani nepřišlo jako náhoda, ale spíš jsem v tom začal rozeznávat pozadí fráze „být ve správný čas, na správném místě“.

Fantastické je také sdílení, které se poutník účastní a to ne jen s hostiteli, ale také s dalšími poutníky, kteří sami mnoho nemají. Každý přesto obvykle vlastní něco nepotřebného nebo přebytečného, co může potřebnému darovat. Nejlépe právě to, co poutník potřebuje, od někoho jiného dostane. A to ať už přímo nebo prostřednictvím boxů, které jsou v mnoha ubytovnách s nápisem „vezmi si, co potřebuješ a dej, co už nechceš“. To vše bez úplaty či očekávání nějaké kompenzace.

Počítal jsi, kolik jsi potkal poutníků?

V celém Německu jen dvě poutnice. Ve Švýcarsku tři, z čehož ty dvě stejné. Dál už byl poutníků bezpočet.

A šel jsi někdy kus cesty s dalšími poutníky?

Ano, s dalšími poutníky se snad ani nelze nezapovídat. Jsou jednak příjemným rozptýlením a také vynikajícím zdrojem informací. Obvykle jsme se však zase brzy rozdělili. Jednak nelze s někým mluvit v kuse déle než několik hodin a jednak je podle mě důležitým faktorem pouti ticho a samota. Proto je možná škoda, že drtivá většina poutníků chodí na přelidněné španělské trasy. Setkal jsem se však s mnoha, kteří šli z domova po etapách. Každý rok třeba dva týdny. To mi přišlo jako příhodné řešení nedostatku času pro vykonání celé trasy zároveň.

Jak vlastně takového poutníka poznáme?

Už od pradávna je symbolem dlouhodobé poutě mušle, zoologicky mušle hřebetnatka. A to ať zkutečná, zavěšená někde na batohu nebo jako symbol na nějakém odznaku.

Takže pokud uvidíme člověka s mušlí na batohu, nabídkou jídla, pití či noclehu rozhodně nepohrdne, je to tak?

Rozhodně! 🙂

Jaké to bylo, když jsi konečně dorazil do Santiaga a jak to tam vlastně vypadá?

Už poslední den před Santiágem se mě zmocnil pocit vítězství a šel jsem pomalu s rozpaženýma rukama a úsměvem na rtu. Samotný příchod do města jsem pak obrečel. Nešlo to zastavit. Zažíval jsem přitom velkou úlevu a pocit zadostiučinění.

Poutník už pomalu nepotřebuje značky, stačí sledovat stánky, noclehárny a restaurace, kterých je podél trasy hojnost. V centru je Santiágo pěkné historické město. Přímo uprostřed se pak nachází cíl v podobě katedrály s údajným hrobem svatého Jakuba. Poutník by po příchodu měl projít branou odpouštění („Pórtico de la Gloria“) a obejmout sochu svatého Jakuba uvnitř katedrály. Obvykle se na tyto úkony stojí dlouhá fronta.

Překvapilo tě po příchodu do Santiága něco?

Hned vedle katedrály stojí původně nemocnice pro poutníky, dnes pětihvězdičkový hotel Parador, který každý den pohostí deset poutníků u snídaně, deset u oběda i u večeře. Podmínkou je předložení Compostely, jež nesmí být starší, než tři dny.

Jak probíhá samotné předání glejdu?

Kousek pod katedrálou je velká kancelář, kde Compostelu vydávají. Samotné předání je už spíš jen formalita, při které úředník podle razítek v poutním pase (Credenciálu) zkontroluje, zda poutník opravdu šel alespoň 100 kilometrů nutných pro vydání dokumentu. Je-li to v pořádku, vypíše listinu, pro kterou si lze ještě přikoupit pouzdro s nápisem „Catedral de Santiago“.

Co se v tobě odehrávalo?

To důležité už bylo za mnou. Vytržení nad vlastním výkonem ale muselo stranou, a přestože jsem se při stání ve frontě už spíš těšil, až si někde lehnu a v klidu se vyspím, musel jsem řešit jinou přízemní záležitost. Poslední den mě totiž napadly štěnice, takže jsem hned jak to šlo, zamířil vyčistit vybavení. Takový už je ale život, nedovolí člověku radovat se ze svého úspěchu moc dlouho.

Jakým způsobem probíhal tvůj návrat domů?

Kromě Santiága jsem ještě došel až k oceánu na tzv. konec světa u obce Fisterra, do Porta a pak ještě další půl roku procestoval v Portugalsku a Španělsku. Vracel jsem až z Malagy a to letadlem. I když ve mně hlodala možnost pěšího návratu, ale vyčerpání fyzické i materiální rozhodlo, že si to nechám jako variantu na někdy jindy.

A co jsi udělal jako první věc po návratu do Čech?

Jako první jsem ze sebe shodil rozpadající se putovní a cestovní oblečení a oblékl se jako člověk. Největší radost jsem prožíval z dostatku, který na mě doma čekal. Jednak padnoucí čisté oblečení, ale i drobnosti jako vybavená funkční kuchyně či široká paleta koření.

Co ti cesta dala?

Dostal jsem cestou velkou spoustu lekcí. Naučil jsem například věřit lidem, nebát se říct si o pomoc v nouzi a přitom se spolehnout, že přijde. Stejně tak pomáhat ostatním, když to potřebují. V této oblasti mám ale ještě co dohánět.

Naučil jsem se také věřit sobě a své cestě a to nejen fyzické, ale zejména té duchovní. Přesvědčil jsem se na vlastní kůži, že můj život má jedinečné poslání, ačkoli zatím nevím co to je. To platí pro všechny lidi, přestože se to snáz řekne, než pochopí.

Uvědomil jsem si také, jak moc člověka definuje jeho osobní minulost. Zejména různá zklamání, pocity ublížení a zrady z dětství, od kterých je potřeba se oprostit, odpustit jejich strůjcům a nechat je jednou pro vždy za sebou, aby se člověk mohl posunout dál.

A na závěr nám ještě řekni, bez čeho bys rozhodně nešel a jaká byla tvoje nejvtipnější, nejhorší, nejsilnější a nejpřekvapivější příhoda?

Nešel bych bez dobrých bot, trekových holí a špuntů do uší.

Nejvtipnější příhoda pro mě asi byla, když jsem si sednul na lavičku a z přilehlého domu vystoupil jeho obyvatel a řekl „Ahoj nechceš u nás přespat?“

Nejhorší situace nastala, když mi pod pražícím sluncem, daleko od další vesnice došla voda. Pekl jsem se asi pět kilometrů a vyzkoušel si přitom, jak zhoubně se dehydratace projevuje na lidském těle, když jsem došel do fáze lehkých halucinací.

Nejsilnější moment celé cesty mimo příchodu do Santiága byla zastávka v konventu ve francouzském Vaylats. Při večeři jsem se do mikrofonu představil sestrám a vypověděl, odkud a kam jdu. Sklidil jsem přitom od sálu plného jeptišek hlasitý potlesk.

Nejpřekvapivější zjištění pro mě bylo, že spousta lidí ani neví, že kolem jejich domů Svatojakubská cesta prohází. A abych se přiznal, byl jsem do nedávna jedním z nich.

 

Pokud vás článek zaujal, určitě mu sdílejte a pokud by jste se chtěli dozvědět ještě více o Jindrovo pouti, může se podívat na jeho blog www.jindrichsmitka.cz nebo facebook.